Místo úvodu

V roce 2005 jsem začal víc a víc přicházet na rozpory v tom, co psal Dr. V. Vojta ve svých knihách a tím, jaký je dosavadní pohled na pohybový aparát. Tedy na to, jak se na pohyb člověka dívá současná moderní anatomie, neurofyziologie či biomechanika. Tento rozpor byl ještě zřetelnější při vlastním praktikování terapie Vojtovou metodikou. Čím víc jsem se snažil nalézt odpověď v odborné literatuře, tím větší vyvstaly nejasnosti a pochybnosti, že tu něco zásadně nehraje. Zpochybnění to bylo troufalé, ale postupně se mi dařilo nalézat jednotlivé části mozaiky, která začala ukazovat pohybový aparát a vlastní pohyb člověka ve zcela jiném pohledu. Jednalo se o zobrazení v prostorové perspektivě 3D, respektive funkčním zobrazení hybnosti v reálném třídimenzionálním prostoru.

Tyto širší souvislosti se stávají „conditio sine qua non“, podmínky, bez kterých nelze, nebo jen velmi obtížně. Jsou to podmínky nutné, zároveň však nikoli postačující.
Dr. Václav Vojta začal první poznatky o využití „reflexní lokomoce“ publikovat od poloviny padesátých let 20. století. Během let se vytvořil velmi originální diagnostický a terapeutický koncept, který zprvu cílil na děti postižené dětskou mozkovou obrnou. Postupně se spektrum diagnóz, u nichž se Vojtova metoda začala používat, začalo rozšiřovat, stejně tak se i precizovala včasná diagnostika. Tou je možné odhalit hrozící mozkové postižení ještě v době prvého roku života dítěte, kdy je možné řadě škod předejít včasně prováděnou terapií.

Jelikož generace, do níž Dr. V. Vojta patřil, už odchází, pak nezbývá, než převzít „štafetu“ a s ní také zodpovědnost. Bývá zvykem, aby každá nastupující generace přispěla něčím novým k tomu dobrému, co zdědila po generaci předchozí. Mou snahou je tedy to skutečně mimořádně dobré, co nám Dr. Václav Vojta zanechal, posouvat a rozvíjet dál.

Mohu věřit, že posuzování toho, do jaké míry se má snaha daří, bude záviset na „ovoci“, jež nese.

Z důvodů didaktické odlišnosti klasické Vojtovy metodiky a Vojtovy metodiky naší 2. generace jsem si dovolil použít označení Vojtova metodika 2. generace, ve zkratce VM2G, která bude nadále v knize užívána.

Mnoho let se zajímám o řadu důležitých interpretačních otázek kolem Vojtovy metody, které dosud nejsou zcela uspokojivě zodpovězeny. Zvláště pak zůstávají nezodpovězeny otázky teoretického základu fungování metodiky.

Současná přímočará klinická aplikace „dobře vyzkoušených statických idejí“ o pohybovém aparátu vede k výsledkům, které nelze označit za optimální, zvláště pak z hlediska dlouhodobé udržitelnosti dobré funkce pohybového aparátu. O existenci možnosti zachovat hybnost na dobré a funkčně bezproblémové úrovni do vysokého věku se raději mlčí, přestože řadu jiných orgánových soustav lze velmi dobře uchovat a výměnou renovovat prakticky do konce života.

Anatom Andreas Vesalius v 16. století zavedl chápání funkcí pohybového aparátu z popisné anatomie mrtvoly a to platí až do současnosti. Popisné hledisko pohybového aparátu ve stavu „nehybnosti“ je popisem ve dvojdimenzionálním prostoru a také deskripcí analytickou. Fragmentární popis funkcí jednotlivých svalů, stejně tak pojetí hybného aparátu ve stavu „mrtvoly“, se jistě velmi hodí pro práci chirurga, ale je zcela nedostatečné pro celkové pochopení pohybového aparátu v jeho fyziologických funkcích, například schopnosti vzpřímení do stoje na dvou končetinách a bipedální lokomoce. Vše nasvědčuje tomu, že současná popisná anatomie není schopná v plné šíři zachytit skutečné stavy a komplexní funkce pohybového aparátu.

Co je vlastně cílem rehabilitačního snažení?

Víme, jaký má u konkrétního pacienta v jeho konkrétní situaci cílový efekt? Co je vlastně správné držení těla? Existuje cosi jako „zlatý řez“, ke kterému by se mohlo vztahovat rozhodování, kde začít a k čemu směřovat? Jak mají vypadat základní pohybové stereotypy? Kromě vizuálního subjektivního posouzení není dosud v klinické praxi běžné zachycení průběhu pohybových trajektorií a jejich datové zpracování.

Jak pomůže poznání spirálních pohybových drah jednotlivých končetin k pochopení pohybové dráhy celého těla, respektive k „datovému uchopení“ trajektorie těžiště celého těla? Budeme schopni registrovat takovéto dráhy? Provést jejich standardizaci, určit toleranční rozmezí, stupně patologických odchýlení, verifikace vzhledem k věku a pohlaví?

Bez stanovení norem zůstane posuzování stavu pohybového aparátu zcela empirické a subjektivní.

Pohybový aparát je nutno „číst“ jako celek; podobně jako u mozaiky dostává každý kamínek svůj význam teprve v hotovém celku. Také každý sval dostává své funkce jen v rámci pohybových vzorců. V jednotlivých pohybových vzorcích jsou funkce každého svalu plynule proměnlivé. Současné pojetí svalových funkcí by prakticky neumožnilo ani nejzákladnější fungování těla, tj. vzpřimování, stoj a chůzi.

Člověk by zůstával na úrovni holokinetické pohyblivosti končetinami v lehu na zádech či na břiše, podle toho, jak by byl položen, neboť by nebyl schopen se ani sám otočit.